Jedna je odbornější, druhá angažovaná. Vyšly dvě knihy o mariánském sloupu

před 3 týdny aktualne.cz aktualne.cz

Jedna je odbornější, druhá angažovaná. Vyšly dvě knihy o mariánském sloupu

Osobám takto zaměřeným je určena nová výpravná publikace historika Petra Blažka a filozofa Vojtěcha Pokorného nazvaná Duchovní střed Evropy - Dějiny Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze 1650-2020. V jejich pojetí je příběh staroměstského sloupu mýtem, velkým vyprávěním s dobrým koncem a oslavou hrdinů, kteří 100 let usilovali o návrat památky nedozírného duchovního významu.

Tón knihy určuje již předmluva kardinála Dominika Duky. Má formu kázání a málo srozumitelným způsobem variuje slova jako Bůh, láska, nebesa, Jsoucný nebo Věčný život. V rozporu s historickými fakty Duka charakterizuje spisovatele Frantu Sauera a další osoby, které se v listopadu 1918 podílely na stržení mariánského sloupu, jako "vyznavače rudé totality".

Sám Sauer, jak ostatně dokládá kniha, byl anarchista, nikoli totalitář, a stržení sloupu tehdejší společnost chápala jako odstranění "habsburské památky", případně symbolu katolické církve zdiskreditované podporou Habsburků.

První část knihy, kterou na základě své diplomové práce z roku 1998 napsal Petr Blažek, má charakter encyklopedického přehledu dějin původního mariánského sloupu v letech 1650 až 1918. Druhá, jejímž autorem je Vojtěch Pokorný, vyznívá o poznání tendenčněji, protože se nemůže vyhnout současným polemikám.

Že kopie mariánského sloupu byla na Staroměstském náměstí vztyčena až po třicetiletém úsilí Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, autor přičítá "indoktrinaci značné části společnosti totalitní ideologií". Dlouhou a komplexní diskusi o tom, zda se má sloup na náměstí vrátit a případně v jaké podobě, Pokorný předkládá tak, aby bagatelizoval námitky proti návratu památky.

Dotčeně například popisuje nesouhlas členů reformovaných církví: "Vnímali historické události pouze po svém a často jim bylo lhostejné, že pro některé katolíky je projekt obnovy mariánského sloupu srdeční záležitostí." Z argumentů odpůrců si Pokorný vybírá jen ty, které se dají vyvrátit či znevážit, vůbec například nezmiňuje zásadní požadavek, aby v sekulárním státě nebyly do veřejného prostoru umisťovány náboženské symboly.

Paralelně s Blažkovou a Pokorného knihou vyšla také kolektivní publikace Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze - Počátky rekatolizace v Čechách v 17. století, pod níž jsou jako editoři podepsáni Ondřej Jakubec a Pavel Suchánek. Mohla by vzbuzovat dojem, že je psána z opačných ideových pozic: vždyť čtyři z osmi autorů loni podepsali memorandum historiků a historiků umění, které žádalo pražského primátora Zdeňka Hřiba za pirátskou stranu, aby nepřipustil instalaci kopie mariánského sloupu, označenou za "nevěrohodnou, banální atrakci", jež "nemůže fungovat jako deklarace ekumenického smíření mezi církvemi".

Hned v úvodu knihy však autoři deklarují, že jejich cílem není "jakkoli komentovat aktuální postoje vůči staroměstskému mariánskému sloupu a otázky obnovy jeho částečné repliky". S jednou výjimkou tak všechny příspěvky v tomto sborníku zůstávají na "bezpečné" půdě 17. století.

Jakubcova a Suchánkova publikace dobře ilustruje problém "grantového psaní", které nemá ambice oslovit širší publikum. Zařazené příspěvky netvoří celek a snad s výjimkou úvodního textu kunsthistorika Víta Vlnase se věnují detailním, vysoce odborným problémům, a to navíc někdy odtažitým stylem.

Čtenář, který do studia investuje dost soustředěné pozornosti, však v knize může načerpat řadu pozoruhodných faktů, z nichž některé polemizují s neproblematizujícím výkladem Petra Blažka a Vojtěcha Pokorného. Ti například v závěru své knihy s odkazem na amerického historika Howarda Louthana tvrdí, že v průběhu rekatolizace nemělo "v dlouhodobé perspektivě hlavní roli násilí a přímé donucování, nýbrž především kulturní obrácení".

Olga Fejtová ve svém příspěvku o rekatolizaci v Praze v 17. století dokazuje opak. Například ve 40. letech 17. století směl být odsouzen do vězení každý, kdo se nemohl prokázat účastí na povinné velikonoční zpovědi. Konverze a zaplacení tučné pokuty provinilce neuchránily od nucených prací a veřejné potupy, během níž museli nešťastníci stát ve dveřích kostela v průběhu několika bohoslužeb spoutaní okovy a s cedulí informující ostatní o tom, čeho se dopustili.

Z druhé publikace je asi nejzajímavější studie italského bohemisty Alessandra Catalana, která ukazuje, že stavba mariánského sloupu na Staroměstském náměstí se setkala s nevolí papeže, odmítajícího pobožnosti mimo kostely, i části české církevní hierarchie. Rozhodující pro výstavbu bylo úsilí císaře Ferdinanda III. Nazývat sloup "habsburskou památkou" tedy není zase tak úplně mimo, jak tvrdí příznivci jeho návratu.

Podle Catalana je pražský mariánský sloup "památka, kolem níž se nakupilo takové množství symbolických významů, že v podstatě znemožňují dívat se na něj jako na ryzí umělecké dílo". Což je také hlavní příčinou veřejných sporů, které vztyčením kopie sloupu jistě neskončily.

Autor je historikem a novinářem.