Od velkých příběhů k lokální frašce. Komiks Zóna žene čtenáře na operaci bránice

před 3 týdny aktualne.cz aktualne.cz

Od velkých příběhů k lokální frašce. Komiks Zóna žene čtenáře na operaci bránice

Hrdinou a samozvaným "detektivem" Majling učinil muže, který je ekvivalentem odporného hmyzu. Jako z Kafkovy povídky Proměna, ke které ostatně dílo odkazuje. A nejen k ní.

Už název naráží na slavný sci-fi snímek Stalker režiséra Andreje Tarkovského či knižní předlohu bratrů Strugackých. Majlingova tajuplná zóna však leží kdesi v okolí Rimavské Soboty a hrdina se tam vydává při pátrání po zmizelém příteli Erikovi, jediném člověku, který mu byl ochoten naslouchat. Pro zbytek světa jako by bezejmenný vypravěč Zóny neexistoval.

Podobnou nešťastnou existencí už byl hrdina předchozího Majlingova komiksu Rudo, osamocený intelektuál "woodyallenovského" ražení, který trudnou povahu světa a vlastního bytí glosoval větami typu: "Děti jsou fajn, ale kdo má vydržet ten sex předtím?"

Tento soubor povídek se ve slovenštině proslavil na internetu, česká knižní verze v roce 2015 získala cenu Muriel za nejlepší překladový komiks. Přitom slovensky předtím nikdy nevyšla.

Také svým novým dílem Majling pokračuje v hrubé černobílé kresbě a podobně cynickém vidění světa. Rozmáchl se do epičtějšího tvaru, avšak je to stále tentýž autor, který prohlašuje, že k vytvoření románu je na rozdíl od básní a krátkých útvarů třeba hlavně píle, nikoli talent.

"Jsem málo pracovitý a pracovitost je při psaní románu klíčová," vzpomínal v rozhovoru pro slovenský Denník N, jak se po vysoké škole vyčerpal při pokusu napsat románový debut. "Talent je jen nepovinná proměnná… Velmi vzácná proměnná. Vlastně je to jen kuriozita, vzácná výstřednost některých autorů."

Ačkoli je Majling převážně dramatikem a autorem povídek, kresbou grafického románu nepochybně prokázal, že potřebnou vytrvalost má. Přesto v sobě Zóna nese zvláštní druh ledabylosti. Je to často její klad, místy, převážně ke konci, i zápor.

Daniel Majling začal s kreslením příběhů hrdiny Ruda už na střední škole, přesto je ze statických obrazů a místy zaměnitelných obličejů čtyřicetiletého autora dodnes cítit, že se jedná o samouka. Nicméně hutné nánosy černé barvy a sveřepé zaťaté obličeje aktérů vytváří nakažlivou atmosféru, která má v Zóně mnohem větší rozmach než v předchozí povídkové tvorbě. Jak dějový, tak žánrový.

Zóna je detektivka s prvky hororu i absurdity, pohybuje se mezi Slovenskem a Londýnem, odkud se do příběhu zapojuje místní tradice špionážních a politických thrillerů. Čtenář však dostává jen útržky podivuhodných událostí a životních osudů, s nimiž se musí poprat sám.

Aktuální témata jako islámský terorismus se komiksem míhají v černohumorné zkratce, ve střípcích suchých, podvratných anekdot: "Dopoledne je potřeba domluvit klukům ve výcvikovém táboře pro sebevrahy, aby to nepřeháněli s tréninkem. Zůstali už jen tři," debatují dva muži s plnovousy. "Odpoledne musíme navštívit Saláha v nemocnici. Léta pro nás dělal monitoring tisku kvůli karikaturám. Teď mu operovali bránici."

V podobných šlehách je Majling silný, projevující zkušenost a načasování divadelního dramatika, který mimo jiné z předlohy Irvina Welshe adaptoval pro Dejvické divadlo hru Ucpanej systém, vyznamenanou Cenou Alfréda Radoka pro nejlepší inscenaci roku 2012.

Od bubliny k bublině úsečné dialogy mezi více či méně bizarními hrdiny Zóny postupují s podobnou energií, s jakou si frázi za frází získávají diváky opilecké průpovídky v Ucpaném systému.

V Zóně nechybí tajuplní zabijáci, politické konspirace nebo antikvariát obývaný tajuplným opilcem, co nemluví, a dvojicí mužů, kteří náhle mizí. Z těchto ryze žánrových ingrediencí ovšem Majling spřádá především velkolepou hříčku, která se spíše vysmívá příběhům nadupaným dějem a napětím. Až ke konci čtenářům dochází, že se autor mimoděk pohybuje také na okraji dalšího žánru, toho, který je komiksovému médiu nejvlastnější. Mezi superhrdiny.

Majling však publikum nezavádí do světa všemocných zachránců světa, jeho hrdinové jsou spíše obdařeni jakýmisi "superneschopnostmi". Jsou to hříčky přírody, antihrdinové nikoli v tom smyslu, že by byli morálně pokřivení, spíše proto, že jsou to trochu parodie na hrdinství. Tito tvorové pro okolní svět z různých důvodů neexistují, přesto se v něm snaží konat.

V poněkud uspěchaném závěru se kusé informace o nich spojí snad až příliš rychle. Když vyprávění i líčený svět získají další pozoruhodnou rovinu, čtenář si přečte nápis Konec. Jenže za tím lze vidět také záměr škodolibého spisovatele, který rád provokuje. Třeba jako když napsal soubor falešných povídek Ruská klasika, imitujících slavné ruské spisovatele. Ti ostatně vydatně prosakují také do nálady Zóny.

Daniel Majling si rád utahuje z dnešních romanopisců, těžko říci, s jakou mírou nadsázky. Současné romány jsou podle něho jen "anekdoty roztahané na 300 stran". I Zóna se tak odvíjí v duchu autorových imitací klasiky. Napodobuje zápletky velkých žánrových vyprávění, ale Majling je vždy včas uvrhne zpět do anekdotického rýpnutí. Jako by sám ironicky i sebekriticky přiznával, že patří do tradice psaní, kde podle jeho vlastních slov nevznikají velké romány, ale jen lokální frašky.