Zamilovala se, už plánovala manželství. Deník končí, když ji zabili nacisté

před 1 měsícem aktualne.cz aktualne.cz

Zamilovala se, už plánovala manželství. Deník končí, když ji zabili nacisté

Můj milý nebo drahý deníku - ani tato klišé neváhá použít, ale pro děvče je to jen součást rituálu. První zápis učiní zhruba půl roku před přepadením Polska německou a sovětskou armádou. S tou druhou, Rudou, má přímou zkušenost až do konce června 1941, kdy ji vytlačí vojáci wehrmachtu.

První rok se Renia Spiegelová, jejíž kniha pod názvem Reniin deník právě vyšla česky, rozepisuje o kamarádkách. Popisuje školu, představuje svou nejlepší přítelkyni, obdivuje třídní učitelku a nenávidí třídní sokyni.

Holčičím tématům zůstane věrná až do konce, více než o kamarádkách se osměluje psát o chlapcích a pocitech, které v ní vyvolávají, což záhy vykrystalizuje do fascinace tématem, jež už neopustí: potká hocha o rok staršího, Zygmunda, střídavě ho navěky miluje a šíleně nenávidí, a to až do konce svých řádků.

Žárlí, uráží se a udobřuje, pochybuje a ubezpečuje ve svých citech. Dlouhé měsíce vzájemného kroužení, narážek a ostýchavých dotyků v přítomnosti dalších přátel nakonec ustoupí vzájemně vyjeveným citům. I poté ale deník snáší spoustu emocí, v nichž se srážejí nejistota, cudnost, komplex méněcennosti a ublíženosti s vřelou a už pokročilejší zamilovaností, v deníkovém přemítání transponovanou už přímo do manželství.

Vážnost vztahu prozrazuje radostná připomínka rozhovoru, bude-li to "pak" kluk, nebo holka. A pak to pubertální třeštění náhle končí, protože končí i autorčin život. Polská Židovka Renia Spiegelová byla v červenci 1942 krátce po svých 18. narozeninách v městečku Přemyšl zavražděna nacisty.

Srovnání dvou deníků

Její milý Zygo, středobod deníku i posledních dvou let života, sice dívku stačil ukrýt i s jejími prarodiči do půdního bytu, avšak někdo skrýš prozradil. Všichni tři byli posléze zastřeleni hned před domem.

Reniinu o šest let mladší sestru Arianu přítel propašoval z ghetta a nakonec se dostala do Varšavy ke své matce, jež tam po celou dobu války žila na árijské straně s falešnou identitou jako vzorná polská katolička - pokřtít nechala i Arianu a nakonec se, se zamilovaným německým vojákem v zádech, dočkala konce války v Rakousku. O tom už Renia pochopitelně nepíše.

Reniin deník vyšel poprvé roku 2019 ve Spojených státech, nyní jej z anglického překladu polského originálu v češtině vydalo nakladatelství Zeď s podtitulem Život dospívající dívky ve stínu holokaustu.

Od počátku je autorka přirovnávána ke slavné německé dívce, která si za války rovněž vedla deník. Zpráva polské Anne Frankové, praví se v anotaci, a čtenář by se tedy měl dozvědět, jak je to s tím srovnáním doopravdy. Zjevný marketingový tah asociuje podobnost tragického osudu dvou mladých židovských dívek: obě semlel holokaust, ale jejich deníky přežily a v nich žijí dál i autorky.

Bližší srovnání však výraznější podobnost nepotvrzuje. Anne se v deníku obrací na fiktivní přítelkyni, Renia hovoří k deníku, tedy k sobě. To není pouze malicherný formální rozdíl. Anne tím, že oslovuje fiktivní Ty, musí tomuto přátelskému protějšku v mnohem větší míře představit svou situaci. Ač je to pro Anne palčivá všednodennost, pro přítelkyni musí zápasit se slovy přiléhajícími k pravdě situace. Reflektuje svůj úděl, vydanost celé rodiny, žijící dva roky v úkrytu před světem smrti. Deník už na rozdíl od ní tu skrýš do konce války neopustí.

Její smysl pro detail i komično, psychologické popisy těsného soužití lidí odříznutých od světa, vyzrálý literární tvar - to u Renii nenajdeme.

Její deník je spíše platforma pro duševní hygienu. Nemá trpělivost na to, aby pracně hledala nejpřesnější slova. Spíš je hází na papír jako sněhové koule, převaluje je a nabaluje, rozpouští a zase hněte. Tím, že neosvětluje situaci nějakému Ty, ví, že protažené deníkové Já nepotřebuje slyšet o tom, co píšící Já dennodenně obklopuje.

Jako podzimní mlha

Svět, o kterém podává svědectví Renia Spiegelová, je světem vášnivě objevované zamilovanosti, zmatení, nejistot. Touha po spočinutí v lásce, pohrdání lehkomyslností a flirtem, touha tělesná, ale ve vážnosti odevzdaná, muka tělesná i duševní tvoří základní linku. To jsou její témata, to je její vesmír.

Válka, ničení, zabíjení, utrpení a ohrožení jsou v mnohem větší míře kulisami klasického deníku puberťačky než u Anne. Jsou jako podzimní mlha, která se neviditelně sbírá na horizontu pole, pak začne sílit a její proudění je patrné zdálky, až je náhle všude a pohltí i vzdáleného, nezúčastněného pozorovatele.

Dívčiny citové zápasy a boj o holý život ve světě spojuje strach - z odmítnutí, pronásledování, odloučení, neštěstí. Když zabrousí do líčení světa tam venku, mimo její nitro a společenství lásky, což není často, stejně zase stočí záznam k sobě samé. Tak se na jedné řádce vyjadřuje k situaci v ghettu a své figuře: "Někdo zůstává doma, protože musí. Někdo má zrcadlo na stole a dívá se do něj a vidí, že přibral."

Válka jako by byla integrální součást dramatické krajiny: zakládá a potvrzuje tragédii rozpolcené lásky, která romanticky dochází naplnění v sousedství zkázy.

Dobrou čtvrtinu deníkových zápisků tvoří básně. Vznešené rozechvělosti a trýzni, citovému vzpínání po lásce, pravdě, sebelitování a vzdoru vůči nechápavému okolí verše sluší lépe než přílišná popisnost vět, to ví každý deník rozervance.

Pak je tu ovšem téma, které Renia tolik neanalyzuje, spíš odbývá v poznámkách a náznacích, zahání povzdechy a letmými vzpomínkami, právě proto, že je tak bolestné, jasně dané a neřešitelné. Žije totiž u svých prarodičů. Otec je v deníku až na pár výjimek nepřítomný, je železná minulost, připomínka rozbité rodiny. Matka má naopak postavení poloboha a nejlepší kamarádky. Její návrat a chápavou blízkost Renia vyhlíží, zmiňuje ji snad na konci každého zápisu jedním dechem s Bohem: Vy mi pomůžete.

Bůh si ale dál hověl ve své abstrakci a matka ve své árijské identitě ve Varšavě. Pomoc nedorazila. Právě toto poznání, toto vyústění křiku z plamenů úzkostí citových i válečných, tato absence happy endu je zásadním vyjádřením celého holokaustu. "Máma, tak drahá, je vždycky tak daleko. Chce být s námi a zároveň chce… ach!"

Dceru nezachrání nikdo, automaticky povýšit rodičovskou lásku na sebeobětovný ideál je kýč. Reniina matka zvolila jistotu své falešné identity, holčičkám posílala balíky, občas za nimi přijela, ale "nic víc". Tady se skrývá největší tragédie, o níž deník víc mlčí, než křičí. "Babi řekla: Jdi pryč!" Tam někde pryč žije máma. A most k ní je z dceřina břehu neprůchodný.

Konec světa

Velké dějiny se do Reniina deníku většinou neobtiskují přímo. A proč by taky měly? Co je mladé holce po tom, jakou politiku dělají Sověti, co chystají Němci, na koho už se brousí nože - vždyť mladý člověk chce žít, ve všem a za všech okolností co nejvíc žít. Válku nenávidí, ale nenechá si jí vyplnit život.

Dál miluje, intrikuje, uráží se a odpouští, těší se, že bude mít plnost života jako každý dospělý. Proč tedy plýtvat řádky o něčem, co je tak každodenně a odporně dotěrné, to raději vlastními slovy vydobýt nějaký řád v nesmrtelných citech, které přece nad vším tím dočasným neřádem mají navrch.

Pro mladého člověka je konec světa nemožnost jít večer na ples nebo na rande, a ne to, že se v sousedním městě chystá zátah na Židy. A tak si mladá Renia vede své psaní, své soukromé, největší dějiny, aniž ví, že surové botě prostých dějin neuteče. Jednoho dne, uprostřed všeho toužení a kosmického trápení lásky, je konec. A stejně tak si možná dnes píše svůj deník mladá Ujgurka či Afghánka, mladý Syřan, a myslí si, že ho někam dotáhne.

Možná i ten, kdo střelil Reniu do hlavy, si psal deník. Nebo dopisy ženě, matce, pastorovi. Jak by se v jeho textech protnuly ty velké dějiny s každodenní nudou či vzrušením v okupované zemi? Třeba "dnes jsem poslal padesát Židů do nebe" a "svíčková byla prostě božská"?

Kdo se zajímá o holokaust "zdola", nechť sáhne po jiném deníkovém svědectví než Reniině deníku, v češtině jich už není málo. Kdo se těší na literární zápas mladé ambiciózní dívky, ať se neplete. Anne Franková tu nemá vážnou konkurentku.

Autorka, vařená ve vlastních milostných šťávách, si vedla deník, který - nebýt tragických okolností - by nejspíš zůstal v rodině jako důvěrné zápisky a možná kuriozita.

Snad ale je okruh čtenářů, který by text minout neměl. Rozhodně všichni ti, kdo třídí lidi na ty kvalitní a odpad. Ti, kdo se takto s lehkostí bohů vyjadřují v čase míru, aniž si uvědomí, že v čase války, kdy každý ztrácí svou hodnotu a je redukován na věc, se v moderní době často ještě odehrává jiný typ systematického násilí, vyvražďování, kdy je člověk redukován na problém a jeho hodnota není nulová, nýbrž má záporné znamínko.

Na toto rozlišování se zadělává v době, která konfliktům předchází: teď. Židé jako mladá, city zmítaná Renia Spiegelová představovali pro nacisty planetární hrozbu: byli prý zdrojem všemožných odpudivých nemocí, kuli pikle s partyzány, soustavně podvraceli společnost, špinavě kšeftovali s touhou ovládnout co největší trhy a vůbec planetu a tak dále. Všechno lidské jim, podlidem, bylo cizí.

S Reniou, polskou Židovkou, šťastně i nešťastně zamilovanou, se v tomto soužení může okamžitě identifikovat každý puberťák. Kdo si spolu s ní klade otázku, co má svět proti Židům, nechť se do deníku začte. Odpověď ale nenajde.

Autor přednáší o holokaustu na CERGE-EI.