Policie nechrání, nemocnice neléčí. Vyšel román z noir světa, kde už líp bylo

před 1 měsícem aktualne.cz aktualne.cz

Policie nechrání, nemocnice neléčí. Vyšel román z noir světa, kde už líp bylo

V prvotině nazvané Dovnitř se jí na 160 nevelkých stranách povedlo vytvořit malý, ale mohutně koncentrovaný příběh, který má atmosféru. Temnou, beznadějnou - pochopitelně. Tragickou zápletku servíruje hned na počátku a pak se ve spirálách noří hloub a hloub k důvodům, proč se postavy potácejí mezi traumaty, neurózami a bezvýchodnými pokusy o únik ze světa, z něhož úniku není.

Textem neprosvítá ani paprsek naděje. Proto nás v průběhu čtení nejspíš nenapadne klást si otázku, kdo za ty příšerné životy může. Nečteme příběh ze sociálně vyloučených lokalit a protagonisté se vyznačují jistou akčností, inteligencí i citovostí, takže nepůsobí jako beznadějní ztracenci. A kniha nevytváří ani obraz zborcené společnosti, která nebohé lidi drtí, jako je tomu v dalším výrazném debutu z nedávné doby, Prasklinách od Kláry Vlasákové.

Novela Dovnitř působí jako příběh o temném osudu, kterému někdo prostě nedokáže uniknout, ač si ho nevybral. Jádrem originality zde není drogově noirový svět ani postavy, které v něm žijí. Je jím spíše styl vyprávění: komplexní, precizní, dynamický. Helena Hrstková nevytváří realisticko-psychologické portréty postav, které by pak zevrubně popisovala. Nedívá se na ně jako na objekty určené k analýze.

Vypravěčka s nimi vstupuje do interakce, protože se v jistém převtělení dostane až do děje, v němž se zdá být jednou z postav. A zároveň nevypráví nám, voyeurům čtoucím si o pekle v pohodlí obývákového křesla. Vyprávění tu oslovuje hlavní postavu - mladíka, jemuž přezdívka Igy skutečně padne jak vyšitá. Akční, nesmírně energický, ale bez schopnosti respektovat hranice, které jiní dodržují - jako zpěvák Iggy Pop v době, kdy hrával s kapelou The Stooges.

Tím, že vyprávění oslovuje tuto postavu, se Hrstková vyhýbá banálním popisům jevového - to, co všedního se kdy stalo, si přeci i on pamatuje, a tak to nebudeme vyprávět. Což je velký a příjemný rozdíl od hlavního proudu současné české prózy, kde se naopak jevové popisuje tak zeširoka, že by to uspalo tygra, byť by i uměl česky. Tohle není žádný Šikmý kostel a podobná sorta z kategorie závodů ve vytrvalosti popisu; zde sledujeme sprint, byť se pro ozvláštnění běží pozpátku.

Vypravěčka hlavnímu antihrdinovi skládá dohromady mozaiku událostí, které se mu nejspíš staly, ale jejichž dopad a provázanost si ve své roztěkanosti a neurotičnosti neuvědomuje. Podobá se to psychoterapeutickému sezení, v němž se ale vypravěčka vyskytuje v onom převtělení. Už na počátku pochopíme, že není jednou z běžných postav a že nejspíš ani nemá tělesnou schránku. O to víc nás pak zajímá, kým tedy je.

Jenže Helena Hrstková nepíše proto, abychom hltali děj a na konci se dozvěděli, jak to dopadlo. Ona spíš zkoumá, co nastane, když se rozostří a zmizí hranice mezi spolehlivým vnímáním světa a sférou nočních můr, halucinací a drogových tripů. Proto i postavy, namísto aby nabývaly zřetelnější kontury, se postupně rozpadají a ztrácejí tvar i identitu.

Minulost se jim propadá do nezřetelnosti a ve vzpomínkách už nejsou schopni odlišit svou vinu od příkoří, které na ně jen odkudsi nespravedlivě, ale palčivě dopadlo. Přítomnost se snaží vytlačit, přebít něčím jiným, protože v ní není nic příjemného. A budoucnost nevidí. Noří se dovnitř sebe sama, ale ani tam nenachází nic, o co by se šlo opřít. Jsme ve světě, kde už líp bylo, byť to tu nikdy nestálo za nic.

Helena Hrstková napsala působivou mikrosondu do nejhlubší temnoty a prázdnoty. Se světem kolem je propojená odkazy na desítky filmů či písní. Příběh sám ale až úzkostlivě zůstává na společenském okraji.

Není tu nikdo, kdo by nabídl pomocnou ruku: rodiče se nestarají, policie nechrání, nemocnice neléčí. Tím spíš si po dočtení lze klást otázku, kdo za ty beznadějné a oku "spořádaného" člověka neviditelné životy na okraji může.

Kniha Dovnitř odpověď ani nenaznačí. Lze však věřit, že vypravěčský talent Heleny Hrstkové někdy příště rozšíří záběr a namísto bravurního stylistického cvičení nabídne rozsáhlejší obraz temných světů, v nichž defilé mileniálních ztracenců doplní i jiné typy postav a příběhů. Na jednu strunu se jistě dá hrát a novela Dovnitř je toho důkazem. Na víc strun se ale dá hrát déle a lépe.