Pracoval jsem mnoho. Vyšel soupis děl Josefa Čapka, ještěže ho obrazy neuživily

před 2 týdny aktualne.cz aktualne.cz

Pracoval jsem mnoho. Vyšel soupis děl Josefa Čapka, ještěže ho obrazy neuživily

Po kresbách bude na podzim následovat díl zaměřený na ilustrace, karikatury a scénografické návrhy, příští rok by měl vyjít svazek o malbě a posledním se pravděpodobně v roce 2022 stane Čapkova grafika. Obsáhlý projekt zaštítil Nadační fond 8smička.

Soupis Čapkových kreseb má dva svazky a zahrnuje přes 3500 děl. Grafička Barbora Toman Tylová přišla s jednoduchým trikem, jak pro reprodukce získat větší prostor: některé listy jsou protažené a přeložené dovnitř knihy.

Šetřte svým životem

Takovou klopu má i obálka, jejíž rub rozvádí Čapkův titulní citát: "Pracoval jsem mnoho, až nad své možnosti a síly, házeje ustavičné výpalné novinám, které mne (s nemilosrdnou milosrdností) živily. Spotřebovával jsem se v plném smyslu toho slova, bez osvěžení, bez zastávky, bez oddechu. Kdo můžete, šetřte více svým životem!"

Čapkovo žehrání lze pochopit. Výčet toho, co dělal mimo svou volnou tvorbu, je enormní. Do novin psal kritiky a kreslil karikatury, věnoval se knižní ilustraci, scénografii a příležitostně například navrhoval poštovní známky.

"Tyhle práce dělal vlastně velmi nerad, v dopisech básníkovi a grafikovi Bohuslavu Reynkovi nebo nakladateli Josefu Floriánovi si občas stěžoval, jak musí otročit novinám a jiným kšeftům a nemá čas na malování," říká Pavla Pečinková, podle které to Josef Čapek všechno bral jako nutné zlo. "Byl by rád, kdyby mohl jen psát a malovat. Ale na druhou stranu, knižní ilustrace, obálky, karikatury i scénografie mu získávaly publicitu i ocenění a patří k tomu, co bylo nejdříve doceněno také v evropském kontextu."

Pečinková vysvětluje, jak bylo možné spojit úvazek v Lidových novinách s volnou tvorbou. "Práce redaktora tehdy naštěstí nevypadala jako práce v novinách dnes. Čapek byl až do odpolední kávičky doma, ve svém ateliéru psal nebo maloval. Kolem čtvrté vyšel s bratrem Karlem do redakce a kolem deváté se vracel domů. Byl to takový pravidelný režim."

Vedlejší džob

Autorku tetralogie na Josefu Čapkovi fascinuje, že také v karikatuře a ilustraci byl plnohodnotnou osobností. "Když ho srovnáte s Cyrilem Boudou nebo s Vlastimilem Radou, kteří byli uznávaní ilustrátoři té doby, tak Čapek stojí vysoko nad nimi, i když to nebyl jeho hlavní obor. Pro českou kulturu je štěstím, že ho obrazy neuživily," myslí si Pečinková.

Teoretička umění, která napsala monografii o Josefu Čapkovi v roce 1995 a později připravila i jeho soubornou výstavu v Jízdárně Pražského hradu, zpočátku netušila, do jak velkého projektu se pouští.

Začínalo to nenápadně. Někdy kolem roku 2000 přišel pražský galerista Zdeněk Sklenář, pro kterého psala posudky ověřující pravost Čapkových děl, s nápadem vydat soupis olejů.

"Čapkovy obrazy začaly stoupat na ceně a objevovala se i falza, proto si Sklenář přál, aby byly originály zmapované," vzpomíná. Tehdy byl jedinou evidencí soubor ručně psaných kartiček v soukromém archivu Jaroslava Slavíka, klíčového interpreta Čapkovy výtvarné tvorby a spoluautora velké monografie z roku 1996. "Slavík pracoval na soupisu zhruba od šedesátých let. Koncem osmdesátých let jsme se spřátelili a vyzval mě ke spolupráci. V podstatě všechny informace, které shromáždil, mi dal velkoryse k dispozici," vysvětluje Pečinková.

Od kartiček ke knize

Na základě Slavíkových materiálů nejprve připravila soupis Čapkových originálních grafických listů, který vydala Galerie Zdeněk Sklenář. "To byl první a nejsnazší krok, protože tam šlo jen o zhruba 250 položek. Pak jsem nechala digitalizovat Slavíkovu kartotéku olejů, a tak vznikl základ databáze. No a když bylo jasné, že oleje jsou víceméně podchyceny, podala jsem si grant na dokumentaci Čapkových kreseb, které ani ve Slavíkově kartotéce souhrnně zmapovány nebyly," popisuje svou práci Pečinková.

K výpravnému knižnímu vydání soupisu Čapkových děl ale ještě mnoho chybělo. Zdeněk Sklenář se po výbuchu plynu na pražském nábřeží roku 2013 musel vypořádat se zničenou výstavní síní i depozitářem, na Čapka nezbývaly síly ani čas. Objevil se však sběratel Zdeněk Rýzner, zakladatel humpolecké 8smičky, a nabídl, že knihy vydá.

"Jako nadšený ctitel Čapka nelitoval nákladů, což by žádné reálné nakladatelství, které musí hledět na zisk, nemohlo udělat. To si může dovolit jen mecenáš," říká Pavla Pečinková. "V Rýznerově režii pak začal projekt trochu bobtnat. Kresba se rozrostla na dva díly, protože jsem navrhla, jestli by se neměly připojit i scénografické návrhy, a potom ještě přišel pan Rýzner s otázkou, zda bych nově nezpracovala i grafiku, aby měla stejný kabátek."

Stovky dlaňovek

První díl věnovaný volným kresbám je zřejmě nejobjevnější. Autorka odhaduje, že bylo dosud reprodukováno jen asi 10 až 20 procent z ohromného objemu kreseb. Ani po vydání knihy si nedělá nárok na úplnost. Odhaduje, že se jí podařilo zmapovat 90 procent Čapkových kreseb.

"Pro mě byly osobním překvapení jeho drobné kresby, takzvané 'dlaňovky'. Věděla jsem, že jich je hodně, ale když jsem viděla celek, užasla jsem nad tím bohatstvím a nad Čapkovým mistrovstvím. Hlavně kolem poloviny třicátých let to byla až posedlost, chrlil jich stovky." popisuje Pečinková.

"Nejde o studie ani náčrtky budoucích kompozic, i když některé kresbičky pak využil jako motivy olejů. Často je to jen momentální gestický záznam, který působí trochu jako automatická kresba, a přitom je plnohodnotnou výtvarnou výpovědí. Čapkovi stačí chuchvalec čar a malá skvrnka, aby vyjádřil vztah člověka a přírody, omezené existence a nekonečna. V těch malých kresbičkách je realita i její duchovní přesah, o který Čapkovi vždycky šlo," doplňuje Pavla Pečinková.

Pro každý díl napsala či teprve napíše obsáhlou studii. Kresbu doprovodila popisem Čapkova uměleckého vývoje od secesního stylu, přes svébytné ohledávání kubismu, suverénní úspornou řeč několika linek až po "sebezáchovné" gestické kresbičky, které se podařilo propašovat z koncentračních táborů. Těmi Josef Čapek za druhé světové války prošel a v posledním z nich, Bergen-Belsenu, v dubnu 1945 zemřel ve věku 58 let.

V dalších dílech se Pavla Pečinková soustředí i na dobovou reflexi, například na veřejnou polemiku Josefa Čapka s malířem Emilem Fillou.